Posvítili jsme si na Chemistry

Cesta do Chemistry baru na Žižkově byla trochu spletitá. Ne proto, že na Vinohradech vypadaj všechny ulice úplně stejně. Ale spíš proto, že to nebyla tradiční ochutnávací návštěva. Veronika tam šla dělat rozhovor a k němu potřebovala i fotky, proto s náma šly fotografky hned dvě – Denny a Kejf. Cestou tam jsme hráli slovní fotbal, kdy jsme usoudili, že spojení “sjezd – komunismus” je naprosto v pořádku. To jenom abyste chápali rozpoložení, v jakém jsme do baru teprve vstupovali. Continue reading “Posvítili jsme si na Chemistry”

Olíznu ti dortíček

V minulých týdnech obletěla svět zpráva o tom, že v Irsku někomu odmítli udělat dort. Že prej někdo přišel do cukrárny a řek: “Dobrý den, já bysem chtěl dort, na kterym bude napsáno, že buzeranti jsou zvrácený.” Vrchní cukrářka na to odpověděla: “To ses asi zvencnul, ne?” A zklamaný zákazník se rozhodl cukrárnu žalovat. Že prej má přece právo na názor, protože žije ve svobodný zemi. Což Irsko je. Sice zaostalá, ale svobodná země. Proto mu u soudu řekli, že zatímco sexuální orientace je chráněná zákonem proti diskriminaci, jeho idiotskej homofobní názor ústava opatrovat nebude. Continue reading “Olíznu ti dortíček”

Regal Burger: divoký východ v Praze

To k nám jednou takhle přijela návštěva z divokého západu (rozuměj z Aše). Po pracovně stráveném odpoledni jsme postávali na Andělu a přemýšleli jsme, kam zajít na oběd. Jelikož ta práce byla vyčerpávající (já jezdil na motorce a Veronika dohlížela na fotografování), rozhodli jsme se, že zavítáme do nedalekého Regal Burgeru. Prodejna byla vzdálena asi dvacet kroků. Základní informace: společnost k nám přišla z Bratislavy a postupně v Praze otevřela tři pobočky, ta na Andělu, pokud si dobře pamatuji, vnikla někdy začátkem tohoto roku. Continue reading “Regal Burger: divoký východ v Praze”

Vietnamské turné 2: Bánh mì, kam se podíváš

Nejspíš už jste četli článek o tom, jak jsme vyžrali dvě pobočky řetězce banh-mi-ba. Pak je všechno v pořádku. Bylo mi ale řečeno, že se do vietnamskýho jídla nemám montovat, když vůbec nemam tušení, co se ve skutečnosti jí ve Vietnamu. To nemam. Tipuju to krysy a psy. Tak jako tak to neni tak úplně země, kam bych se toužil podívat. To nejmenší, co můžu udělat, je sežrat všechno, co mi Praha nabídne. O autenticitě můžu mít pochybnosti, ale pro mě je stejně důležitější, jestli se to dá jíst. Continue reading “Vietnamské turné 2: Bánh mì, kam se podíváš”

Vietnamské turné: banh—mi—ba

S vietnamskými bistry se v poslední době roztrhnul pytel. Dlouho jsem váhal, jestli vůbec má cenu do takovýchto podniků chodit. Zaprvé, jak jste si už asi všimli, nesnášim módní věci z principu. Zadruhé mi vietnamská kuchyně vždycky přišla pochybná, když jsem viděl, jak se na vietnamském venkově připravuje všechno od brouků přes krysy až po voly. Ale moje drahá žena toužila po závitcích a já po matcha donutu, právě proto, že je to tak bizarní kombinace, že jsem prostě nemohl odolat. A tak jsme se v posledních dvou týdnech vydali hned do tří vietnamských restaurací a snědli, co se dalo. Continue reading “Vietnamské turné: banh—mi—ba”

Brambor king – rozpačitý fast food

Po minulých Lahoodkách jsem si řek, že najíst se za míň než za tři kila vůbec neni blbý. Obzvláště v den, kdy jsem dal čtyři tisíce za tetování. Ale to je zase jinej příběh. Když mi Veronika poslala odkaz na voucher ze Slevomatu, který sliboval dvě pečený brambory se sýrem, k tomu šest malých salátků a ještě dvě domácí limonády, a to všechno za dvě kila, neváhal jsem a zařadil jsem Brambor king na seznam stravovacích zařízení, kam musíme zajít. Continue reading “Brambor king – rozpačitý fast food”

Žádný extra lahoodky

Postával jsem na rohu Dělnický a Komunardů a nakukoval do Lahoodek. Řikám si, “co s tim tvl všichni maj, dyť tady akorát ležej chlebíčky a klobásy. To zas nějakej chytrák zprasil češtinu a hipsteři se z toho můžou zvencnout. Na druhou stranu, klobouk dolů před tím, kdo to vymyslel. Aby si totiž celá Praha povídala o jednom lahůdkářství, to se povedlo naposled Paukertům. Když zavřeli.” Tohle se mi honilo hlavou, dokud nepřišla snoubenka. Pak jsme vešli dovnitř a já musel změnit názor. Continue reading “Žádný extra lahoodky”

StoryCafe – nedopsaný příběh o diabetikově sebevraždě

Jsem sice z Prahy, ale mám toulavý boty. Se ženou rádi cestujeme, ale letos jsme zatím měli spíš jenom výletní absťák. Proto jsme nadšeně kývli na možnost udělat si projíždku do Plzně a vyzkoušet půl roku otevřenou kavárnu StoryCafe. To byste neřekli, jak obtížný bude najít v Plzni nově otevřenou restauraci. Po dvou hodinách na netu jsem našel jenom tuto a Beer Factory, ale tu jsme tentokrát vyřadili z důvodu plánované návštěvy Plzeňského Prazdroje. (Mimochodem v Prazdroji je draho, vaří průměrně, a ještě jsme chytli protivnýho číšníka.) Continue reading “StoryCafe – nedopsaný příběh o diabetikově sebevraždě”

Powered by WordPress.com.

Up ↑